Čepan nemá jméno

Novým koordinátorem Ceny Oskára Čepana bude Tomáš Džadoň, umělec, který se sám coby finalista Čepana před dvěma lety zúčastnil. Bavili jsme se o tom, jak by společně s dalšími členy týmu chtěl cenu - i její přijetí veřejností - proměnit.

Primárně by mě zajímalo, jak ses ke koordinování Ceny Oskára Čepana vůbec dostal? Sám jsem se přihlásil. Hrála v tom roli moje vnitřní motivace i to, že v roce 2012, kdy jsem byl na cenu nominován, jsem pro výstavu finalistů vytvořil fiktivní rozhovor s Oskárem Čepanem, v němž Čepan sám cenu kritizoval a říkal, jak by mohla vypadat jinak. V tomto rozhovoru jsem reagoval na až mantricky kladenou otázku "Kdo je Oskár Čepan?" a formuloval si pro sebe, jakou má cena vlastně cenu. Měl jsem pocit, že když Čepan řekne organizátorům, že je to špatně, tak že se něco stane a cena se obrodí. Výsledkem však bylo pouze to, že se paní Čepanová - vdova po Oskáru Čepanovi - urazila, takže to vypadalo, že pro další ročník už neposkytne ani jeho jméno. Navíc když kritizuješ něco na Slovensku, tak jsi často osočený, že jen kritizuješ a nedokážeš nic změnit. Proto bych chtěl dokázat, že se to lépe udělat dá.

Čím jsi práci pro Čepana začal? Vytvořil jsem analýzu ceny, jak bych si ji představoval, co jsou podle mě problematické body. A ukázalo se, že po devatenácti letech fungování má cena tolik problémů, jako kdyby těch devatenáct let vůbec neexistovala. Analýzu jsem prošel s Bohdanou Hromádkovou, ředitelkou nadace NCSU. Ona mi dala důvěru, za což si zaslouží obdiv. Přiznám se, že mě to i překvapilo, protože jsem v analýze cenu nijak nešetřil. Souhlasila i s novým týmem.

Kdo jej tvoří? Dohodli jsme se, že musíme být minimálně tři plus grafik. Báru Šedivou, kurátorku brněnského 4AM, jsem oslovil proto, že je to moje nejbližší spolupracovnice z Památníku lidové architektury. S Barborou si dělíme funkci hlavního koordinátora na půl, Zuzana Palicová bude mít na starosti doprovodné programy a produkci. PR bude dělat Lubica Drangová a grafiku bude mít na starosti Boris Meluš, se kterým jsme taktéž spolupracovali na Památníku lidové architektury.

Co tedy považuješ za hlavní problémy? Cena nemá v našem prostředí jméno, není to něco, o co by mělo smysl usilovat, studenti k ní často přistupují tak, že se nevyplatí se přihlásit, že při rozhodování mají vliv určité skupiny lidí - podobně jako v Čechách - že cenu mají pod palcem neokonceptualisti, či postkonceptualisti, kteří nedávají nikomu jinému prostor. Dále stále bojujeme s tím, že nemáme dobrý prostor, kde by se cena mohla odehrávat. V Čechách si vybíráte tak z desíti zajímavých prostorů, zatímco v Bratislavě nenajdeš ani jeden, který by byl vhodný a ještě měl nějaké dobré produkční zázemí, takže zjistíš, že po těch devatenácti letech ani nevíš, kde bys cenu zorganizoval. V posledních letech to probíhalo tak, že se Čepan přesouval v rámci Bratislavy z jednoho špatného prostoru do ještě horšího.

Ale třeba Galéria Umelka, ve které se výstava finalistů odehrávala v roce 2012 - kdy jsi byl na Čepana nominovaný - disponuje dobrým výstavním prostorem. Umelka je něco podobného jako Mánes, dům z 30. let, který postavil spolek výtvarných umělců. Je to krásný prostor, ale ovládá ho Slovenská výtvarná unia, jejíž představitelé se urazili právě proto, že jsem v tom fiktivním rozhovoru kritizoval i je, takže ani tento prostor se už nedá znova použít. Kromě toho hrálo roli, že zde organizátoři Čepana platili za pronájem poměrně velké peníze. A celkový rozpočet ovlivňuje i samotnou výstavu. Pro mě je výstava tím nejdůležitějším, protože pokud není dobrá výstava, tak to neobhájíte dobrým PR, nikdo o tom nenapíše, nepřitahuje to pozornost. Jak mi jednou řekla kolegyně Barbora Šedivá, kterou jsem přizval k spolupráci na novém konceptu, cena by měla být spíše nástrojem, kterým můžeme i navenek - mimo prostředí umění - komunikovat témata a obsahy, které mladí umělci dnes v umění „řeší“. Shodneme se určitě i v tom, že o klasickou soutěž v umění samozřejmě ani nejde a nemůže jít, je ale dobré mít různé možnosti jak dostat informace ze scény „ven“ a třeba si s tím konceptem i pohrát.

Místem, které jste zvolili pro výstavu letošních finalistů je tedy Žilina. Proč má být výstava právě zde? Změna místa je pro mě klíčová. Je to jako když se rozejdeš s přítelkyní a chceš změnit místo. No a v případě výstavy změníš prostor. Tuto změnu jsem navrhoval už dříve, možná je to i díky tomu, že nebyly peníze, tak nikomu se nechtělo, aby s cenou cestoval. Kromě toho, vezměte si prostory, které jsou na Slovensku: v Žilině existuje synagoga, poslední dva roky se na ní maká, ale před tím v Žilině nebylo nic co by stálo za úvahu... Nové prostory, které jsou zajímavé, vznikly i v Košicích, tam je ale zas ten problém, že zde chybí produkční tým. Máte prostor, ale celé si to musíte zorganizovat sám, a cestujte 200 km někam, kde se nemůžete opřít o lidi, kteří by vám s něčím pomohli. Kdežto v Žilině ten tým je.

Myslíš tedy, že by Čepan mohl v Žilině nějakou dobu zůstat? Já jsem to bral tak, že Žilina je jen pro tento rok a uvidíme, jak se restart Čepana podaří. Když se podaří dobře, tak tam možná cena ještě zůstane. Řešíme přítomnost, ne budoucnost.

Máte už konkrétní představu, jak by doprovodné programy měly vypadat? Zatím ne.

Co porota, znáte její složení? Porota zůstává stejná jako v loňském roce. U Čepana je to tak, že všichni porotci mají mandát na dva roky, takže do toho se nedá vstupovat a navíc by to takto narychlo nebylo ani šťastné. Kromě poroty však dáváme dohromady poradní orgán, kde bude asi cca 8 lidí, a v kompetenci tohoto orgánu bude i volba poroty. Navíc by měl formulovat výzvu do budoucnosti, co by se s cenou mělo dít dále, zda by měla putovat, jaký by měla mít význam. Jaká bude budoucnost ceny teda vzejde z diskuse.

Můžeš, prosím, připomenout časový harmonogram, v jakém se má Čepan letos odehrávat? Začátkem května vyjde výzva pro 19 ročník. Koncem června potom zasedne už přímo v Žilině porota, která vybere finalisty. Vernisáž výstavy bude 16. října a o týden později, 24. října, vyhlásíme laureáta a výstava bude trvat ještě další týden nebo dva.

Systém, jakým porota vybírá finalisty a laureáta, je podobný jako u Chalupeckého - tedy že na základě portfolií zvolí finalisty, ze kterých vybírá vítěze podle prací prezentovaných na výstavě - nebo to u Čepana funguje jinak? Porota vybírá finalisty na základě portfolií. U laureáta záleží na porotě, která si určí, zda bude rozhodovat na základě toho, co daný umělec vytvoří pro výstavu, jeho portfolia, nebo významu na výtvarné scéně. Já bych byl pro to, aby to nebylo bráno čistě sportovně - aby se nehodnotilo jen to finálové dílo, ale aby pohled na vítězného umělce byl trochu komplexnější.

Historie Čepana je poněkud divočejší, v průběhu uplynulých devatenácti ročníků cena několikrát změnila jméno. Jak k tomu došlo? Cena vznikla jako takový pendant k Chalupeckému v roce 1996 jakožto cena pro slovenského výtvarníka do 35 let. Nejdřív se jmenovala Mladý slovenský výtvarník roka – Tonal , já si myslel, že je to nějaký sponzor, někdo říkal, že je to něco z mytologie. No prostě nikdo neví, co Tonal znamená. Potom se chvíli nazývala jen Výtvarník roka a od roku 2001, kdy jakási komise vybrala Oskára Čepana, je to Cena Oskára Čepana.

Tušíš, proč vybrali právě Čepana? V té chvíli to byl asi jediný mrtvý teoretik, kterého jsme měli. Ale myslím si, že to jméno se nikdy neujalo, Čepan byl sice teoretik výtvarného umění, ale například celou normalizaci "prospal", působil jako literární vědec, má významné objevy na poli amatérské archeologie. Jako teoretik byl nejaktivnější v 60. letech v době informelu a přece jen toto není část výtvarného umění, ke kterému by se mladí vztahovali. Já sám jsem se nikdy nekonfrontoval s žádným Čepanovým textem nebo jsem neslyšel, že by v klíčovém diskurzu zazněly jeho myšlenky, kterými by současné prostředí oživil.

(Do rozhovoru vstupuje Jen Kratochvil): U Chalupeckého se současní mladí umělci také přímo nevztahují k jeho práci či konkrétním textům. Spíš je to druh čestného uznání práce člověka, který měl pro české výtvarné umění formativní roli. Což je sice jiná pozice než u Čepana, ale výchozí pohnutky jsou stejné. Jenže Chalupecký chodil po ateliérech, i na Slovensku, vytáhl na světlo několik umělců. Byl to člověk, který se zajímal o generaci umělců, do které patří třeba Jiří Kovanda a která je dnes pro mladé umělce stále podstatná. Kdežto Čepan nebyl kritik, ale byl hlavně historik, jeho v 60. letech zajímal Malevič a ruský konstruktivismus, chtěl vydat obrovskou monografii Tatlinovu, kterou mu potom socialistický režim stopil. Následkem toho se raději soustředil na literární věci, žil zavřený mezi knížkami. Takže to je úplně jiný typ osobnosti než byl Chalupecký. Samozřejme nemyslím tím, že to není zajímavá osobnost.

Jsou to pro tebe důvody, aby se název ceny změnil? Já jsem to navrhoval už v tom fiktivním rozhovoru a myslím si, že je to nefér i vůči samotnému Čepanovi. Je to jen značka, která nikomu nic moc neříká, takže jsem pro, aby se to změnilo. A pokud se to podaří, pokud půjdeme touto cestou, tak určitě ne tím způsobem, že budeme hádat nové jméno. Spíš bych byl pro, aby se vytvořila nová identita ceny, která se opře o nějakého třeba staršího výtvarníka. Bude záležet na poradním orgánu a odborné diskuzi.

Co propojení s nějakým finančním subjektem, ať již - když už se bavíme o názvu - v názvu ceny, ale primárně jako subjektu, který by vás finančně podpořil. Myslíš J&T Oskár Čepan?

Třeba. J&T banka sponzoruje cenu Oskára Čepana od minulého roku a nemyslím si, že se to objeví v názvu ceny. Pokud budu koordinátorem já, tak určitě ne.

A chtěli byste dál s J&T spolupracovat? Nebo zvažuješ, že byste oslovovali jiné podobné finanční partnery? Já osobně mám velký morální problém spolupracovat s J&T, ale Cena Oskára Čepana není můj vlastní projekt, který bych potopil na základě svého vlastního kritického pocitu, takže s nimi spolupracovat budeme.

Pak také vyvstává otázka odkud brát peníze, zda se Čepan může uživit pouze z grantů ministerstva kultury? Financování je takové, že zhruba 50 % jde z dotace ministerstva kultury a zbytek jsou dary od sponzorů. Kromě J&T banky je to ještě jedna soukromá osoba, která do ceny vložila stejnou částku jako J&T. Naštěstí však J&T nežádají nějaké obrovské bannery, které bychom měli natáhnou na žilinskou synagogu, což by ani lidé, kteří za synagogou stojí, nedovolili. Je zajímá ceremoniál, takže záleží na tom, jak se zde shodneme, zda budou chtít, aby nějaký zástupce banky cenu předával. Což určitě nebude.

Jen Kratochvil: V Čechách se odehrávají divadelní představení - na která si všichni stěžujeme - nicméně je to takové alibi, proč nevzít všechny sponzory na podium, kde by předávali cenu, kterou takto laureátovi odevzdávají herci. To je také věc, kterou bych nerad dělal. Při Čepanovi cenu většinou předávala manželka amerického velvyslance, jejíž proslov byla bohužel takové pěna. Tento rok, a věřím, že se to podaří, bude Čepana předávat nějaká osobnost, jejíž slova budou mít nějakou váhu.